Ztráty a nálezy

Největší omyl v životě je myslet si, že vám něco (nebo někdo) patří. Ještě horší je podlehnout myšlence, že je to samozřejmost, a bude to tak navždy. Pokud se tak stane, přestáváme pečovat a vážit si toho co nám bylo propůjčeno. V tu chvíli začneme onu věc pomalu ale jistě ztrácet. Mnohdy aniž bychom si všimli, že se něco děje.

Jednoho velmi obyčejného dne zjistíme, že nám nepatří vůbec nic. A nikdy nepatřilo.
Všechno je pomíjivé. Neštěstí nebo naštěstí?

Uvědomit si, že nic není navěky je zdrcující. Na druhou stranu velmi osvobozující.
Potřebovala bych větu VŠECHNO JE POMÍJIVÉ vytetovat na čelo. Abych ji každé ráno viděla v zrcadle, když si čistím zuby. Aby na mě koukala při každém mrknutí do zrcátka přes den, když letmo kontroluju stav makeupu. Aby se mnou chodila vždy a všude do té doby než se mi vpije pod kůži natolik, abych si uvědomila, že všechno je důležité. Teď a tady. Každou minutu je potřeba žít naplno. Vážit si věcí, které máte a které vám byli propůjčené. Protože tu nejsou napořád. Jako lusknutím prstu můžou zmizet. Pokud jim nebudete věnovat dost pozornosti a pokud si jich nebudete vážit. Paradoxem je, že umíme ocenit věci až ve chvíli, kdy je ztratíme. Možná je to tak schválně. Abychom se učili pokoře. Abychom hledali víru. Možná....

Jediné co nám patří jsme my sami. Naše duše a naše tělo. A i to máme na dobu určitou. Je teda dobré starat se o ně. Nemít duši černou a tělo zchátralé. Mnohdy nemůžete měnit věci kolem sebe. Můžete ale měnit sebe. A to je ten  klíč. Nesnažit se změnit druhé. Pokud začnete měnit sebe, dají se do pohybu i věci kolem vás. Abyste začali měnit sebe, musíte ale sedět na mezi........neodpustím si citovat Svěráka : Nejsou jen ztráty, jsou i nálezy. Měls křeslo zlatý, teď sedíš na mezi. A na té mezi nabereš dech. A v tom to vězí. Takhle to nech!

Be Dreamer!

Pusu K.